Když jsme spokojení, považujeme to samozřejmost, ale jakmile nás začne něco trápit, je zle. Přitom všichni máme stejnou šanci na více životní radosti. Jak toho dosáhnout?
Psycholog Dalibor Špok nám v rozhovoru prozradil, že radost je něco, na čem můžeme pracovat.
Co to vlastně je – lidská radost?
V bezprostředním prožívání je to aktuální pocit, příjemná emoce. Na hlubší úrovni jde o určitý stav mysli, schopnost se radovat. Neznamená, že zažívám neustálou blaženost, ale že žiju ve vnitřním světě, který je schopen produkovat pocity radosti opakovaně a déle. Ale nejvíce se mi líbí definice, že radost je umění, které nám umožňuje celoživotně budovat vnitřní prostředí k častému prožívání radosti. Toto umění zahrnuje i schopnost hlouběji se nad svým životem zamýšlet a přijít na to, co je pro dlouhodobé budování takového stavu důležité, co škodlivé.
Když si v sobě nedokážeme vyvolat stavy radosti, znamená to, že nevyužíváme svůj osobní potenciál?
Přesně tak. Psycholog Martin Seligman definoval pět důležitých faktorů spokojenosti: příjemnost našich prožitků, naše závazky a angažmá ve smysluplných aktivitách, hodnotné vztahy, aktivity vedoucí k prožívání smyslu a dosažení hodnotných výsledků v různých životních oblastech. Pokud se nad těmito faktory zamyslíme, pak většinu z nich dokážeme v daleko větší míře dosáhnout právě prostřednictvím našeho plně rozvinutého potenciálu. Rozvoj našeho potenciálu tedy není cílem sám o sobě, ale prostředkem k radosti, smyslu a spokojenosti. To popisuje psychologie jako proces seberealizace.
Jak této seberealizace dosáhnout?
Seberealizace je trochu cizí slovo. Ale když si ho přeložíme, zjistíme, že se jedná o „uskutečnění sebe sama“. Podobně jako můžeme, nebo nemusíme uskutečnit večírek pro přátele, můžeme žít život tak, že v něm nikdy nerozvíjíme to, co je nám dáno. Seberealizace tedy neznamená „mít koníčky“ nebo „mít co dělat“, jak je někdy omezeně chápána. Znamená celoživotně poznávat, co je ve mně silné – jaký jsem, jaké mám talenty, k čemu se hodím. A následně pak hledat, kde můžu tyto své stránky uplatnit. Pak budu spokojený a užitečný. Nejedná se přitom o zamyšlení na jeden víkend, ale o celoživotní tázání, volby i zamítání lákavých nabídek, které nejsou v souladu s mou osobností. Snadné to není. Ale odměna je stonásobná. Protože právě seberealizující se osobnost zažívá častěji radost i hluboký smysl ze života.
V dnešní rychlé době nejsme schopni najít si chvíli pro sebe. Jak to změnit? A není právě čas, ve kterém se věnujeme sami sobě, jedním z aspektů lidské radosti?
Rozhodně ano. Už antičtí filozofové definovali několik klíčových charakteristik, které vedou k dobrému životu a radosti. A jedna z nejdůležitějších byla přiměřenost. Psychologická zkušenost opakovaně ukazuje, že pokud nedáváme prostor všem složkám naší duše, pokud nedokážeme plně pracovat i plně odpočívat, pokud jsme pouze v tempu a nedokážeme zvolnit, pokud jsme zaměřeni pouze navenek, ale nikdy dovnitř, pak nám taková nevyrovnanost škodí a hlubší životní radost a spokojenost nemůžeme očekávat. Stejně tak ji například nemůže očekávat ten, kdo se příliš hloubá v sobě a nic nerealizuje ve vnějším světě, tedy kdo zažívá tuto nevyrovnanost naopak.
Vychází naše osobní životní radost z finančních příjmů?
Finance jsou prostředek k uspokojení potřeb. Představují dobrého sluhu, ale zlého pána. Vezměme si jako příklad jídlo. To je důležité – jde o prostředek našeho přežití, zdraví, umožňuje nám pěstovat sociální vztahy, přináší potěšení. Ale když se stane přílišným vládcem, zúží naši pozornost a štěstí naopak brání: staneme se obézními, nemocnými, neustále se hádáme o své teorie zdravé stravy, zanedbáváme mnohé důležité oblasti a dovednosti, ke kterým patří například schopnost omezit se, nedopřát si, něco si odmítnout. Tyto opačné polarity k umění „dopřát si“ a „užít si jídla“ nám pak chybí. A protože jsou pro umění radosti důležité, budeme radost postrádat.
Všichni víme, jakou spokojenost zažijeme, když po celodenním zimním výletu hladoví a žízniví přijdeme do teplé místnosti s kouřící se polévkou. Kolikrát jsme podobně zažili, že omezení nebo frustrace našich potřeb je někdy nejpřímější cestou k radosti z jejich následného jednoduchého, nenáročného uspokojení. Proto ale musíme umět nejprve si odříci.
Jak se můžeme naučit žít plnohodnotný a radostný život?
Neexistuje jednoduchý návod. Kdo by ho měl, byl by bohatší než Bill Gates. Je to cesta na celý život. Ale dobré je začít už tím, že si uvědomuji své rozhodnutí být na takové cestě. Že život jako takovou cestu (k plným hodnotám a radosti) vnímám. Že jej chci takto žít a objevovat, co je účinné.
Touha žít šťastný život je stará jako lidstvo samo. Každá kultura objevila dostatek odpovědí a ty formovaly její spirituální tradice. Zde jsou schovány mapy cest k radosti a štěstí. Podobně oblast lidského štěstí dlouhodobě zkoumají psychologové, které vyhledávají klienti právě s pocitem, že jim radost v životě chybí. V těchto dvou zdrojích bych hledal inspiraci.
Mnohokrát bojujeme se svými návyky, zlozvyky, předsudky, dožadujeme se osobních změn. Je toto neustálé hledání překážkou v lidské radosti?
Změna je nutnou součástí cesty, která ke spokojenosti vede. Klíčové slovo je ale především „rozlišování“ a „přiměřenost“. Staneme-li se věčnými bojovníky sami se sebou, nejen že nemáme nad kým zvítězit (kdo by pak byl poražený?), ale protože se neustále zaměřujeme na opravu svých „špatných“ částí, živíme v sobě neustálou nespokojenost. Na druhou stranu ničeho se nebojme více než lidí, kteří jsou se sebou maximálně spokojeni a všechno ví nejlépe. Takové vzory rozhodně nepovedou k naší radosti.
Spokojenost může být založena pouze na vnitřní svobodě a pokoji, který dosáhneme odvahou prožívat (a akceptovat) všechny části své osobnosti. Neoddělovat se uvnitř na „dobré“, které je vhodné na výstavu, a „špatné“, které odstraním do autoservisu své duše, dokud se to nějak neopraví. Takový přístup povede k tomu, že se začnu určitých částí svého vnitřního světa bát. Můj vnitřní svět se stane omezený – zde se může a zde ne, či se stane nebezpečným – zde je dobře a zde hrozí nepříjemné (emoce, stud, strach, naštvání na sebe, pocity méněcennosti). V takovém světě příliš radosti nenajdeme.
Zlatá střední cesta přiměřenosti vede jinudy. Je potřeba neustálé sebezlepšování. Ale to vše můžeme paradoxně dosáhnout jen, pokud přijímáme to, co chceme změnit. Pokud umíme akceptovat své stinné stránky, spíše než že jsme jimi frustrováni. Pokud navštěvujeme autoservisy s porouchanými vozy se stejnou laskavou péčí jako duševní garáže nablýskaných sporťáků.
Připravila: Věra Hájková
