Ne, Maruška neměla zrovna šťastný start. Na rozdíl od většiny z nás vážila při narození sotva kilo, a ještě ji postihla dětská mozková obrna.
Lékaři se snažili připravit rodinu na nejhorší: nebude schopná se naučit ani číst, ani psát a nejspíš ani mluvit.
Maruščina máma Lída ten ortel nepřijala jako konečný. Rozhodla se dát své dceři to, co věda dát nemůže: trpělivost, víru a lásku.
A tak jí to, den za dnem a krůček po krůčku, dávala.
Chtěla pro ni totéž, co mají i jiné děti. Proč by Maruška nemohla z rodného, povětšinou chladného Harrachova vyjet do širého světa? A třeba i někam do kraje slunce, moře a silných vůní? Do takového… Thajska?
Co na tom, že je na vozíku?
Ten thajský sen měl pro Marušku i Lídu zvláštní smysl. Vždyť měl stvrdit, že i holka věčně bojující s následky obrny může do takové dálky vyrazit a z cesty se těšit.
A tak mi Lída napsala, zda bych to mohl Marušce umožnit.
A já, který měl v životě tolik štěstí, jsem to jedné dívce, která ho moc nepobrala, slíbil. Ta pohlednice, kterou mi pak z Thajska poslala, byla jednou z nejpěknějších, co jsem v životě dostal.
Maruška s Lídou si pak z cest udělaly cíl. Nakolik to okolnosti dovolí, plní si ho. Pohlednice v mé schránce přibývají.
A víc než to. Maruška nejen čte, píše a mluví. Absolvovala základní školu a nakonec si udělala i maturitu. Žádný lékař by tomu při jejím narození nevěřil. Ale dcera a máma to všemu navzdory dokázaly.
Nevím, jestli jsem kdy poznal větší bojovnice. Maruška a Lída – inspirace pro nás všechny, kteří jsme zdraví, a přesto tak často říkáme „nejde to“.
Michal Horáček
Více příběhů dalších neznámých bojovníků najdete na www.michalhoracek.cz nebo na Facebooku.
Foto: soukromý archiv MH
